Historie

"Stará Requiem"

1994-2002
"Requiem Aeternam povstala z trosek stejnojmenné kapely, která po osmi letech své existence zakončila svou smutnou pouť totálním rozkladem, jenž si jen zasloužila, neboť život v kompromisech není životem. Vlastně žila jen tři roky, zbývajících pět pozvolna umírala. Její existence po roce 1998, vlastně už ani neměla smysl. Budiž to připsáno mé paličatosti hraničící s hloupostí, že jsem se pokoušel udržet něco, co nemohlo fungovat. V kapele mají všichni lidé táhnout za jeden provaz, ne každý jinam, nebo (a to častěji) netáhnout vůbec a jen se vézt. Nechci nikoho z těch, kteří tou dobou, mezi lety 1997-2002, byli součástí kapely, z ničeho obviňovat. Byli prostě takoví, jací byli. V jiných podmínkách i určitě platní, jen ve složení, které se střídalo častěji než ponožky, se prostě nesešli lidé, kteří by si navzájem vyhovovali a jejich vzájemné osobní problémy sráželi naději na společnou práci na nulu. V červnu 2002 skončila pouť staré Requiem Aeternam nadobro. Nezůstal po ní kámen na kameni a je to jenom dobře. Možná jsme měli dát nové kapele jiné jméno (nějakou dobu jsem o tom vážně uvažoval), ale nakonec jsem se na to vykašlal. Na jménu zase tolik nezáleží. Alespoň nám bude připomínat, jak končí každý kompromis, který má sloužit k tomu, aby se člověk, alespoň nějak pokusil dosáhnout svého cíle. Alespoň nějak....s tím"alespoň nějak"už mám příliš zážitků, než abych měl chuť ještě něco podobného někdy zažít. Buď si budeme vyhovovat takoví, jací jsme, nebo ať raději nejsme vůbec. Skončeno, neohlížejme se zpět. Mrtví patří do hrobu. Jiné místo jim v životě vyhradí jen blázen..."

Miloš Dvořák
Requiem Aeternam

Kapitola 1.

Nový začátek

2002-2003
V červenci roku 2002 oslovil kytarista a zpěvák Miloš Dvořák, poslední pozůstatek staré rozpadlé kapely Requiem Aeternam, kytaristu Tarratha a baskytaristu Mira s návrhem vstup do kapely, který, ač to nahlas neříkal, nebyl nakonec ničím jiným, než založením úplně nové skupiny, i když název zůstal stejný. Nejspíš proto, že nebyl důvod si lámat hlavu s přejmenováváním. Tím spíš, že k této nové kapele se hodil daleko víc, než ke staré. Requiem Aeternam vlastně nebylo nic jiného, než název první věty posledního díla Wolfganga Amadea Mozarta. Už z toho byl patrný směr, kterým se měla hudební pouť Requiem ubírat. Sloučením metalové a vážné hudby byl učiněn pokus o nalezení své vlastní tváře bez kopírování jakýchsi idolů, ať sebelepších, neboť kopírovat umí každý blb. Navíc to není příliš velká známka schopnosti,  mít také na něco vlastní názor. Nakolik se to podařilo, nebo ne, už budete muset posoudit sami. Málokdy je člověk svým vlastním prorokem...
Zbýval ještě bubenický post a klávesy. S bicími byl problém. V Ústí nad Labem je o bubeníky dost velká nouze (můžu ubezpečit, že časem je to spíše horší a horší), a tak se nakonec muselo pokračovat se starým bubeníkem z předchozí kapely, ačkoliv jeho zájmy a hudební zaměření bylo úplně jiné, což dost zavánělo zase nějakými kompromisy. Nikdo další však po ruce nebyl. Upřímně, také to dlouho nefungovalo. Krátce poté k oboustranné spokojenosti stejně zmizel kamsi do poklidnějších rockových vod, ve kterých se mu "plavčilo" o dost lépe. S klávesy byl stejně velký problém jako s bicími. Jen málokterého metalového nadšence napadne učit se právě na ně. Většinou sahají po kytarách či dalších"tradičních"nástrojích. Nakonec to vyřešil Tarrath, který do skupiny přivedl Pavla Kocábka. Svůj nástroj sice ovládal minimálně, ale nebyl nic tupého, takže se dalo předpokládat, že svůj handicap rychle dožene.

Hlavně zpočátku velmi aktivní Tarrath, sehnal ještě dalšího do party. Šlo o zpěvačku a hráčku na příčnou flétnu Káťu Pavelkovou, která sice zpočátku (asi první dva dny) působila jako tichá voda, ale nakonec si pusu otevřela a zbytek kapely ji naopak poté údivem nestačil zavřít. Po předcházejících, velmi špatných zkušenostech s dívčím elementem v kapele byl Miloš vůči této velice živé slečně, která si mohla na svůj štít bez okolků nechat namalovat znamení dračice, dost nedůvěřivý, ale rád posléze uznal, že se protentokrát mýlil o celé míle. Na kapelu měla stejný účinek, jako živá voda kalamitních rozměrů. K samotářskému Milošovi a pragmatickému milovníku zbraní a všech patřičných"necrofajnšmekrovin" Mirovi se hodila dokonale. Tím spíš, že když se stála fronta na"dívenkovskou" jemnost a citlivost, vzala to na svět zkratkou přes mejdan, který právě pořádali kdesi v pekle....

S Pavlem Kocábkem se však už nepotkala. Jeho zájem o aktivní muziku začal postupně klesat a nakonec, krátce po odchodu bubeníka, nalezl pro svou duši spásu u boha a logickém odchodu pryč. Bicí převzal automat, neboli"duch svatý", takže kapele ubylo trochu na vizuální kvalitě při koncertech, která se začala dohánět nasazením a téměř divadelním pojetím. Také přibylo na přesnosti, což byl do té doby nesplnitelný sen. Přes uštěpačné poznámky hrstky hudebních "tradicionalistů", že už to není ono, živé koncerty teprve teď dostaly ten pravý říz. Bývalý bubeník byl rocker, ne metalista a dva šlapáky jsou dva šlapáky. Jiný "škopkař"prostě nebyl, a v takové situaci se Duch svatý uplatnil o mnoho lépe, než sebeživější protějšek, kterého tato muzika buďto nebaví, nebo ji ani zahrát neumí, a žel nejčastěji obojí.

Kapela se stále ještě rozjížděla, být v kapele neznamená jen přijít, hrát a hotovo. Musí se také najít společná řeč a směr, kterým se má ubírat. Tři ji našli rychle, čtvrtý - Tarrath, po roce začal ztrácet dech. Jeho osobní problémy a problémy ve škole, mu pomalu, ale jistě začínaly přerůstat přes hlavu, což se projevilo na nasazení a čím dál tím menší schopnosti udržet s už téměř naplno rozjetou kapelou krok. Nakonec to vzdal. Sám uznal, že v situaci, v jaké se nachází, nemůže fungovat na sto procent a jeho odchod uzavřel první kapitolu nové Requiem Aeternam. Kapela dostala svou stabilní tvář v sestavě. Miloš Dvořák - kytara, zpěv. Miro - basová kytara. Kateřina Pavelková - příčná flétna, zpěv. Duch svatý - bicí a...Lukarin - samply. Lukarin? Ano. Ještě než dal Tarrath kapele vale, přišla i druhá dívenka. Kapela se nejspíš shlédla v populárních formacích typu ABBA a učinila odvážný feministický krok. Ovládání ducha svatého a dalších samplů bylo pro účastníky na pódiu příliš komplikované, a tak se všeho ujala Lukarin.
Lukarin zpočátku (asi tak dva dny) působila jako tichá voda, a poté tak působila i nadále. Její tvář v té době zůstávala oproti ostatním členům kapely trochu v pozadí, ale byla více než platným členem Requiem Aeternam...

Kapitola 2

První album

2003-2004
Po sérii koncertů se skupina trochu stáhla ze scény a začala ve vlastní režii vytvářet své první oficiální album jež dostalo název"DO PEKLA!!!". To bylo dokončeno v březnu roku 2004. Je na něm osm  skladeb - Brána, Zatracení, Do Pekla!!!, Aeternam, Memento, Nahý král, Poslední jitro pohanů a Říše prokletých. Stojí 100kč a objednat si ho můžete i zde (OBJEDNAT). Texty se nesou v pohanském duchu, tak vlastním pro ty , kteří bývají tzv. normálními lidmi odsuzováni jednotným pojmenováním - Satanisti a vycházejí z osobních prožitků, či zážitků (či blbostí) vrchního textaře Miloše Dvořáka. Hudebně se to dá zle zařadit, kapela není vyznavačem jediného stylu až za hrob, dá se tam najít z každého metalového kouta něco, včetně těch nejtvrdších odnoží. Vše je ochuceno pořádnou dávkou melodiky, částečně vycházející z vážné hudby. Však se také pod oficiální název stylu Atmospheric Dark Metal dá schovat ledacos. A schovalo......

Žel toto natáčení bylo labutí písní pro Káťu, která se nedlouho poté dostala do prekérně těhotné situace, a na počátku roku 2005 z toho byl malý Martin. Dudlíkem a flétnou se najednou ohání dost obtížně, a tak se druhá kapitola kapely uzavřela pro její spoluhráče, tak trochu smutně. Obávaná "Kačkherezáda" přerušila svou kariéru u kapely, nastoupila kariéru maminy a ostatní museli hledat náhradu, což byl úkol téměř nelidský....

Kapitola č.3

Návraty

2005-2006
Návraty můžou být dobré i špatné. Requiem nakonec prožila obojí. Prvním návratem byl příchod nové zpěvačky. Stala se jí Margot. Působila už v první kapele v letech 1996-1998. Tehdy to nebyl moc hezký rozchod, ale čas vše napravil a nakonec se, tak trochu proti své vůli, stala záchranou kapely. Jelikož na rozdíl od "Kačkherezády" nehrála na příčnou flétnu, musela dostat po pěvecké stránce daleko větší prostor, aby nebyla na pódiu jen na ozdobu. Vyrovnala se s tím statečně, ačkoliv je typově trochu jiná než "Kačkherezáda". Jinými slovy, ona je alt, Kačkherezáda byla klasický soprán.V kapele však nikdy nepanovala atmosféra typu "tohle budeš dělat a hotovo" takže nikdo nebránil tomu, aby si svůj zpěv upravovala podle svého.

Druhý návrat byl o mnoho horší. Nešlo o žádný příchod, šlo o atmosféru. Mirovi Margot, která viditelně patřila spíš do Milošova světa, vůbec neseděla. Navíc začaly vážné problémy mezi Milošem a Lukarin. Výsledek značně připomínal konec první kapely. Atmosféra ve skupině šla od deseti k pěti a dál, až to vypadalo na konec. Obzvlášť, když tím, kdo chtěl odejít byl Miloš. Kapela prakticky přestala vystupovat a zkoušky byly spíš pro smích, než k něčemu.  To, že se tak nestalo, bylo nakonec zásluhou Margot, která dokázala Miloše udržet na nohách a při smyslech (pochopitelně při vší počestnosti :-) ).  Nakonec to všechno nevydržel jen Miro, který i bez toho kvůli práci nezvládal dvě kapely najednou a dal kapele sbohem. 

Kupodivu právě jeho odchod nakonec semknul kapelu, která se tímto přestala potácet v nesmyslech a začala zase pracovat. Z Litvínova přišel nový baskytarista Uri, což byl  takový cvok, že i Miloše označil za normálního člověka. To se obvykle, ať v dobrém, či zlém, nestávalo. Navíc Lukarin přestalo bavit sedět jen za"mašinkami", a ke svým povinnostem přidala i hru na klávesy, na které se naučila snad ve světovém rekordu. Svým prvním oficiálním vystoupením na pódiu navíc (kromě hry) předvedla velmi solidní pohybový výkon, že nikdo, kdo ji znal, nevěřil vlastním očím, co že se to z té tichounké (ehm...kdysi tichounké...) holčičky vyklubalo. 

Díky tomu, že vše opět fungovalo tak, jak mělo, se kapela v současné době může natáčet druhé album, jenž prozatím nese pracovní název"V moci sedmi andělů". Měly by tam být písně jako - Návrat do říše prokletých, Arkona, Cesta na druhý břeh, Mlčení, Ortel, Poutník, V moci sedmi andělů atd. Jejich texty už jsou k dispozici teď na těchto stránkách. Celkově by mělo být album o něco ostřejší, a také symfoničtější než jeho předchůdce. Vyjít by mělo tak někdy v roce 2007.

V lednu 2007 se debutoval na koncertě další navrátilec. Kačkherezáda se už mohla (vedle svých mateřských poviností) věnovat také dalším činnostem, a tak její kroky vedly logicky zpět do kapely. Nutno podotknout, že byla (skromně řečeno) vřele uvítána. Miloš jen nestačil kroutit hlavou při pohledu co se z jeho kapely stalo. Hotový babinec. Navíc ještě složený z dost atraktivních a inteligentních osůbek. Nevídáno neslýcháno. Teď jen, ať to vydrží...

Kapitola č.4

Jeden za všechny...

září 2006-2007

Hektický rok. Vlastně rok a vous. Na jedné straně falešné internetové stránky o naší kapele, útoky, vyhrožování, pomluvy a další zboží. Na straně druhé zlatý věk kapely. Kupodivu i negativní reklama dokáže pro propagaci udělat téměř zázraky. Jeden by tomu nevěřil, ale bez toho všeho, bychom si zdaleka tolik nezahráli a byli stále spíše nějakou Ústeckou kapelkou, kterou nikdo moc nezná. Navíc kapela předvedla něco, co nikdy předtím nepředvedla. Při ohrožení se jeden postavil za druhého a za celý rok nebyl mezi lidmi v kapele jeden jediný problém. Zopakuje se něco takového ještě někdy? Ne všechno bylo samozřejmě ideální. Hlavně velké zdravotní problémy Kačkherezády v jednu dobu kapelu dost děsily, ale přímo pro kapelu to bylo rozhodně nejlepší období za celou její historii. A že ta je (pokud připočítám i starou Requiem) už pěkně dlouhá. Útoky na kapelu zastavil až Miloš fyzickou inzultací. Tedy, pozastavil. Falešné stránky nebyly staženy úplně, pouze byl vymazán jejich obsah (aby zůstaly odkazy na prázdnou stránku plné nadávek na nás) v naivní představě, že na to skočíme. Ale, že by nás to nějak trápilo...
Tvorba kapely se postupně začala roztahovat přes další a další styly, takže už jde spíše o nějaký crossover. Margot se začala projevovat i jako tvůrce textů, jednou dokonce i přispěl Uri, takže Milošův monopol v tomto směru zjevně skončil. Ještě by to chtělo, aby začali ostatní příspívat i skladbami, ale nikdo se do toho nežene. Škoda...
Po celý rok se točilo i nové album "V moci sedmi andělů". Nutno přiznat, že dost pomalu. Miloš dvakrát celé natáčení úplně zrušil a zase začal odznovu. Když už to jakž takž splácal, narazil na problémy s časem svých spoluhráčů (vlastně spíš s leností). Na konci roku 2007 bylo natočeno asi 90% materiálu, ale to co chybělo, bohužel nemohl natočit sám. A tak, aby ostatní donutil se natáčení účastnit, musel pokaždé řádit jako tajfun. Šlo to to, ale hrozně pomalu. Takže album vyjde až v roce 2008. Škoda. To staré už o kapele moc nevypovídalo. Nedá se nic dělat. Snad to příští (bude se točit hned po skončení práce na současném) půjde lépe a hlavně rychleji!

Anki
Requiem Aeternam